Nevěřím na první dojem. Ale věřila jsem. Dřív. Možná už jako dítě. Protože nás to učili? Jak se uvedeš, tak si tě zapamatujou, musíš se hezky chovat a hezky usmívat, každýho pozdrav a popros, a každýmu poděkuj. První dojem je důležitej. Nejdůležitější! Ale to přece právě každej ví, a proto si na to dává sakra pozor. Aby se uvedl v tom nejlepším světle. Aby okouzlil. Aby přesvědčil. Aby se zalíbil. A přitom je to umělá póza, faleš, podvod.
Ať se na první pracovní schůzce nebo na prvním rande chováš sebelíp, ovládáš se, snažíš se, kontroluješ se a usmíváš, ať říkáš hezký věty nebo mluvíš spisovně, ať chceš, jak chceš, první dojem je jenom jeden, a ty další už jsou druhý, třetí, devadesátý dojmy, který se nikdy v ničem nemůžou podobat tomu prvnímu, protože to se nedá donekonečna vydržet chovat se tak, aby to vypadalo jenom parádně. To se nedá zvládnout. Pak to jednou prostě rupne a povolí. A je po kouzlu. A po prvním dojmu.
Jeden můj hodně arogantní známej razil teorii, že je lepší se vždycky uvést jako neseriózní hajzl, hned na samým začátku nastavit tvrdej a hodně nesympatickej postoj, a pak hezky pozvolna povolovat a získávat tím plusový body. A lidi si tak získávat mnohem vzácnějším způsobem. To je ale stejně tak falešný jako snaha zaujmout coby sympaťák, dobrák a prima parťák. A navíc tenhle arogantní známej byl doopravdy lidskej šmejd, nadřazenej a povýšenej nadsamec, kterej nemusel předstírat vůbec nic, protože z něho ta negativní energie přímo sálala, takže ať volil strategii jakou chtěl, a režíroval si své první dojmy jako absolutně neodolatelné, prohrával vždy a všude na celý čáře, protože nenávist a zlobu z hlavy nevygumuješ.
A jeden můj bývalý partner, taky takovej šmejd, na to šel právě tím stylem „nejlepší první dojem“ a já mu to sežrala i s navijákem, nechala se oblbnout a ovlivnit tím „poprvé“ a pak se nestačila divit, že to nepokračuje a všechno je úplně jinak. Jedna moje kamarádka poznala svou celoživotní lásku v televizi, kam přišla natáčet nějaký rozhovor, a úplně ji rozhodil režisér toho pořadu, vzteklý samožer a cholerik, nesympatický nádiva a sukničkář, který si jí vůbec nevšímal a choval se jako buran. To byl jeho první dojem na mou kamarádku. Dojem podobný šoku.
Kamarádka si říkala, co je tohle za kreténa. Ale z toho prvního dojmu se pak shodou okolností vyklubal dojem další a další, protože chlápek byl nejen zábavný a vtipný, ale chytrý, vzdělaný a sečtělý, měl nesmírné kouzlo osobnosti a velký šarm. Strašně se do sebe zamilovali, vzali se a jsou spolu dodnes. Nevěřím na první dojem. To je jen nějaký mžik, nějaká zkratka v danou chvíli za daných okolností, nějaká pravděpodobná charakteristika dané osoby, kus něčeho, co trvá jen chvíli tady a teď, a přitom může být všechno úplně jinak.